Tinitus (šelesty, hlasy, pískot)

20. června 2014 v 2:58 | Mr. Sybil |  Téma týdne
Na toto téma nejspíš napsala spousta lidí příběhy ze záhrobí, o hlasech, které nám říkají co máme dělat atd. atd. Mám sice příběhy ze záhrobí víc než rád, ale na toto téma jsem se rozhodl napsat jiný článek a to na téma tinitus.
Co je to tinitus? Tak jak bych začal. Pokud někdy někdo zažil takové to klasické pískání v uších po koncertě vaší oblíbený kapely, tak právě tomu se říká tinitus. Trpí tím téměř každý alespoň jednou za čas. Tinitus vzniká z hluku, častého zaléhání uší ale i z častých zánětů. Někdy jde i o psychickou poruchu které se jen těžko zbavíme. Má mnoho podob a lékaři neznají jeho původ, ani způsob jak ho úplně vyléčit.
Někomu píská v uších, jinému šumí, praská ale jsou i případy, kdy jedinec slyší stále dokola dětskou říkanku. Jedná se už o částečnou schyzofrenii. Ovšem ani takových případů není málo. Jedinec slýchá hlasy a může to vygradovat natolik, že skončí v léčebně. Většinou se ale jedná právě o nepříjemné pískání, šelesty a podobně. Slýcháme je v mírné podobě ale také velmi hlasité. Někdy to připomíná zpětnou vazbu reproduktoru a mikrofonu. Někomu píská v uších celé dny i noci a není způsob jak to utlumit. Je to něco naprosto šíleného. A jak to všechno vím? Jsem jedním z nositelů nemoci zvané tinitus. Jelikož jsem muzikant rockové kapely, tak mé uši dostávají zatraceně zabrat, Proto všem hudebníkům doporučuji už jako prevenci muzikantské chrániče sluchu. Na internetu jich najdete velké množství. Svůj sluch jsem začal chránit příliš pozdě ale zatím na to nejsem nejhůř. Ale storpocentně také ne. Každé ráno se budím a slabě mi píská v uších. Někdy pískání slyším celý den a neustává ani na minutu a jeho intenzita se zvyšuje. Někdy je to neúnosné a nezbývá moc k bití hlavou proti zdi.

Mr. Sybil
 

Záhadná zmizení

14. června 2014 v 11:04 | Mr. Sybil |  Příběhy
Tento příběh je z jisté části také založen na skutečných faktech. Znám jej z vyprávění své babičky, ovšem z určitých důvodů příběh přepisuji k obrazu svému.
,,Denska to musí vyjít Davide!" Křikl jeden z mladíků, který byl opřený o hřbitovní zeď. David mu chladně odvětil: ,,Jasně že to vyjde, pitomče!" Na mysli měli vyčkaz u hřbitova vhodné oběti, kterou chtěli okrást. Bylo to nejdokonalejší místo na okradení bezmocného člověka. Nikdo tam v noci nechodil. Parta asociálů a byli čtyři, se stáhli do nedaleké, zaplivané knajpy, kde vyčkávali večra.
,,Hej! vstávej! Tak vstávej ty vožralo!" Křičel David na France spícího u stolu. Jmenoval se František, ale nikdo mu neřekl jinak, než Franc či Frapan. Byl to místí ožrala, který se s velikou oblibou chytal podobných lidí, jako byl David. Sám se nezmohl nikdy na nic. Zvedl se od stolu, zavrávoral, chytil směr a skoro s sebou vzal dveře. Ostatní nohsledi už čekali u vchodu nažhaveni k akci ,,Bezmocná oběť" . ,,Jsme všichni?" zeptal se nepříjemným, zlomyslným hlasem David, jenž byl mozkem celé operace. Výrostci se přesunuli ke hřbitovu a v tuto chvíli nastalo dlouhé a nudné vyhlížení oběti. ,,Nemáš retko?" Zeptal se jeden z nich, který se jmenoval Václav. otázka byla směřována Davidovi a ten dělal jako že neslyší. ,,Davide, nemáš prosím tě jedno žváro?" Teď už se otázka přeslechnout nedala. Otočil se na něj, pohradavým pohledem jej provrtávajíc hodil po něm měkkou krabičku s bezfiltrovými cigaretami. ,,Hele!" vykřikl druhý, který se jmenoval Petr. ,,Drž hubu!" umlčel ho David. Po chodníku kráčela dívka, mohlo jí být tak maximálně sedmnáct let, možná méně. ,,Tak hoši, oběť č. 1, vopovažte se něco posrat. Poserete to a ste mrtvý! Všichni!!" pohrozil jim jejich boss. ,,Davide, to ne.. Je to ještě malá holka, to přece.." ,,Zavři klapačku zmrde!" umlčel protestujícího France David.

Píšu ti podle Sybila

13. června 2014 v 6:14 | Mr. Sybil |  Téma týdne
Proč si vlastně lidé od jakživa tak rádi píší a co je na tom tak skvělého? To se asi nikdy nedozvíme, ale dopisy, vzkazy či milostná vyznání si psali všichni lidé, všechny národy, všechny generace, děti i dospělí a proč tomu tak je? Např. takové vyznání lásky. To je slovy jeden z největších problémů. Každý se bojí, nenalhávejme si něco jiného. Takový dopis, ve kterém to dívce napíšeme je přeci jen o hodně snažší. V dnešní době už papír nahradily smsky, později icq, skype a facebook. Nikdy to nebude takové, jako prostě říct: ,,Miluju tě Iveto!" ale upřímně, někteří z nás zde sedících a zde čtecích to neřekli dodnes. Ale válná většina z nás k tomu někdy použila dopis, vzkaz či facebook nebo milostnou sms kde stálo: Sarko, asi te miluju vis? Odepis prosim Vasek. Ano, ano, ano! I takhle to někdy chodí. Ale i ti z nás, kteří dávají přednost jiným metodám určitě někdy nějaké to milosté psaní sesmolili. Minimálně ve škole na prvním stupni, kdy jsme byli zamilováni do spolužačky či spolužáka kteří seděli ob lavici od nás. Všichni to dobře znáte. Na lavici přistane zmačkaný papír a v něm se nachází: ,,Miluju tě" Dotyčný jedinec se většinou neudrží na uzdě vzhledem nízkému věku a pokud dotyčný pisálek není jeho typ, může se po třídě rozlíhat křik adresáta, kterému to hold nesedlo. Nějak tak jsem to měl i já se svou dávnou dětskou láskou. Odesílatel byl natěšen na tu sladkou odezvu: ,,Anooo" a místo toho se z úst adresátky dětským upištěným hláskem ozvalo:,,Ty blbečkuuuu!" Mnú a bylo po lásce a nadšení, neboli lidově bylo prostě po prdeli. Od té doby jsem už napsal jen jednu milostou zprávu a v té stálo jen: ,,Ano". Tím jsem odpověděl odesílatelce na její ,,líbesbrýf"
Lidé si ale písmem neřeší jen milostné záležitosti. Někdy jde o opravdu ohavné výhružky, které by opět odesílatel nedokázal říct někomu do očí, tak je raději pošle poštou. Velice oblíbené jsou nábojnice v obálce, fotografie vašich blízkých, výhružné vzkazy, které ovšem ve většině případů nejsou ani gramaticky správně napsané.
Ale jak jsem už říkal, lidé si píší od nemapěti a je už jedno jestli formou dopisu nebo sms zprávy nebo facebooku. Řeší se tu naprosto běžné věci ale i milosté příběhy, výhružky a jiné. Vždy je snadnější danou věc napsat než říct na plnou hubu.
Mr. Sybil
 


Co nedává smysl

23. února 2014 v 16:40 | Mr. Sybil |  Téma týdne
Tak tu máme další téma týdne které zní: ,,Co (ne)dává smysl." Rozhodl jsem se tedy po delší době na toto téma reagovat a toto je můj článek.
Lidé dneska furt někam spěchají... Každý vás dnes pokud možno předběhne ve frontě u kasy, když čekáte na autobus, v čekárnách u lékařů je toto také na denním pořádku. Když se např. zastavíte na ulici, aby jste si zapli rozepnutý poklopec a pokud právě teď nestojíte na liduprázdné ulici, naprosto automaticky se stává to, že do vás spěchající kolemjdoucí narazí a slova typu: debil, kokot, čurák, kunda, hovado, blbec atd. atd., si ve válné většině případů, do vás narážející kolemjdoucí obvykle neodpustí. Vy se můžete sice ohradit např. větou: ,,Co prosím?" ale je vám to jaksi úplně k ... ničemu.. Pán či paní Narážečovi totiž strašně pospíchá. A to je největší problém dnešní doby. Spěch, následující nasranost, a zbytečné konflikty. Myslíte, že to má cenu takhle hrozně pospíchat a všechno urychlovat? Copak vám toto tempo ještě nestačí? Lidi, proberte se! Nejvíce konfliktů vzniká právě z dnešní uspěchanosti. Jak jsem již zmínil, lidé pospíchají a když nestíhají, tím pádem mají stres a následně dostanou vztek. Vy se jim připletete do cesty, něco utrousíte a najednou se probudíte se zdrátovanou čelistí v nejbližší nemocnici. A já se znovu ptám! Má to smysl? Možná to berete tak, že jsem od témata odbočil, ale myslím si, že jsem tímto zdělil něco, co jsem v sobě už nějakou dobu nosil.

Mr. Sybil

Paranormal activity pokračují..

8. února 2014 v 16:04 | Mr. Sybil |  Dle skutečné události
Je tu další příběh, který mi nejspíš nebudete příliš věřit, ale včera jsem jej prožil a musím se z toho nějak vypsat. Nejprve jsem duchy jen viděl a slyšel je dělat rámus ale včera to bylo jiné.

Příběh opět začíná v Rockáči. Sedíme s Jitkou a ostatními přáteli na baru a pomalu se rozcházíme. Při mém štěstí jsem nejdelší trasu šel samosebou jen já. Jak už to tak bývá. Svou trasu jsem popisoval v minulé části, ale mile rád vám jí popíšu znova. Vypadl jsem z rockáče, přeběhl silnici a vydal se dlouhým kopcem až nahoru do města. V ten moment mi opět začalo být podivno. Byla mi zase ta divná zima, pálila mě žáha a začalo mi pískat v uších. Pískání v uších se u mě objěvilo asi před třemi týdny a celou dobu jsem myslel, že se jedná o Tinitus, ale zjistil jsem, že to pískání má co dočinění s mrtvými. Vedle kopce je takové malé údolí, kde rostou stromy, které obrůstají listy. Toto byla asi nejhorší chvíle mého života. Na jednom ze stromů z ničeho nic vysel oběšenec. Můj výkřik do tmy musel být slyšet až na nedalekém náměstí. Pískání se zhoršilo a já najednou uslyšel poddivný hlas. Takové spíše šeptání ale hlasité. Hlas mi říkal: ,,Neboj, nechceme ti ublížit. Nikdo z nás ti neublíží." Trochu jsem se vzpamatoval, srdce mi bušelo jako o závod ale přeci jsen jsem vykoktal: ,,A kdo jste? A co po mě chcete? Co mělo posledně znamenat to tahání za vlasy?" Oběšenec mi odvětil: ,,Chceme jen najít klidu. Jsme tu už hrose zně dlouho. Za vlasy jsem tě chytil já ale nyblo v tom nic zlého, jen prosté a zufalé volání o pomoc. Chvíli jsem se s ním bavil a zjistil jsem, že už nemám ani strach. Dozvěděl jsem se, že duch jmenoval Jozef a že se oběsil z nešťastné lásky v roce 1850. Bylo mu necelých třicet let. Duch se se mnou rozlučil tím, že prostě zmizel a já pokračoval ve své cestě s mnohem lepším pocitem, než jsem měl před tím. Ovšem, netrvalo dlouho a viděl jsem dalšího zemřelého. Tentokrát to byl ten duch, který se proti mě posledně rozeběhnul a já myslel, že mi chce podkopnout nohy. Zmílil jsem se. Přes silnici jsem viděl utíkat chlapce za balónem a zaslechl jsem kočár tažený koňmi, ale neviděl jsem ho. Slyšel jsem jen, jak chlapec křičí a pak hjo zahlédl na silnici ležet mrtvého. Najednou se ozvalo: ,,Jsem moc smutnej, rodiče nevědí že jsem tady." ,,A kdo jsi?" zazněla má otázka. ,,Jmenuju se Ambrož, a srazil mě tu kočár s koňmi. Splašili se a kočího shodili z kočáru." ,,Pane bože!" Povzdechl jsem si a zapálil si cigaretu. ,,Jsi jedinej za padesát let, s kým tady mluvím." ,,Hele támhle je maminka!" řekl Ambrož. Podíval jsem se na vrochlo starého domu a uviděl ženu, jak se zváhla dopředu a skočila. Ambrož mi na to řekl: ,,když se maminka dozvěděla, že jsem zemřelm tak skočila ze střechy aby mohla být se mnou a nikdy jsme se neviděli." Nedalo mi to a zeptal jsem se: ,,Ambroži, a nevídáš se s Jozefem? Oběsil se tady v kopci na stromě a já s ním mluvil. ,,Ano, vídám. Ale nemám ho rád, mám z něho strach." ,,Aha. to jsem netušil. Ambroži a je tu v uicích více duchů?" Zěptal jsem se. ,,Ano je, ale musíš je najít sám." Odpověděl mi malý Ambrož. "Budu muset jít, dma mě čekají." řekl jsme tomu chlapci. ,,A přijdeš za mnou ještě nekdy?" zeptal se mě poněkud teskně. ,,Neboj, přijdu, chodím tudy skoro každý den, ale ne vždy vás tu cítím." ,,Tak jo. tak ahoj" rozloučil se se mnou malý hoch. Z tohoto rozhovoru jsem měl podivný pocit. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Teď mi už zbývalo jen potkat u samoobsluhy toho divného chlapíka černýma očima. Pomalu jsem docházel k samoobsluze, ale nikoho jsem neviděl. Říkal jsem si, nejspíš dneska ne. Ale přicházel jsem ke kostelu a najednou vidím chlapíka, jak stojí opřený o kostel a kouří. Přidal jsem do kroku a viděl jsem, že tam čeká na mě. usmíval se a vychutnával si cigaretu. ,,hihi Vítej!" řekl s úsměvem. ,,Čau. Tak co mi na to všechno povíš?" Ušklíbl se a začal mluvit: ,, Tak se mi zdá, že už začínáš svým duchům rozumět. Měl by sis toho vážit, je to dar ale taky bys měl vzít na vědomí, že bys jim měl pomoc." ,,Ale jak?" zeptal jsem se. ,,Na to musíš taky přijít sám." odvětil mi a stále se usmíval. ,,Cigaretu, můj příteli?" nabídl mi cigaretu z úhledné tabatěrky. Vzal jsem si jí, dal do úst a bylo mi ještě připáleno. ,,Díky" řekl jsem. Pokynul ve smyslu, jako že není za co. Dal jsem si pár šluků a zeptal jsem se: ,,A kdo jsi ty? jsi taky duch, nebo jsi něco víc?" Usmál se a řekl mi: ,,Na to přijdeš taky sám, jednou... Já ti to povědět nemůžu, ale nebude trvat dlouho a dozvíš se všechno. Jseš chytrej kluk, na všechno si zatíám přišel sám a na vše ostatní taky přijdeš. Ber mě tak, že ti můžu pomoci pochopit něco, cos uplně nepochopil. Ale teď už jdi, promluvíme si o všem někdy jindy. Teď musím ještě něco zařídit. Měj se příteli.." Podal mi ruku, já mu odpověděl a odešel jsem. Otočil jsem se asi za pět vteřin a už tam nestál. když jsem se zase otáčel zpět, zahlédl jsem stát dívku za zábradlím balkónu a až teprve když jsem se přiblížil, zjistil jsem že je to Katka, ta která se mnou posledně seděla v rockáči. ,,katkooo! ne!!!" Pak skočila, ale při skoku se rozplynula.
Co tu mělo kurva být? Co to mělo znamenat? To je další věc, kterou musím pochopit a doufám, že to nejsou předtuchy sebevražd to bych opravdu nerad. Někdy se mi zdá, že už začínám cvokatět, ale až na ty duchy a vidiny si připadám docela normální. Narazil jsem na komunitu lidí, která řeší podobné věci jako já. Říjají mi, že není dobře že o tom píšu, ale znáte mě, mě to prostě nedá o tom nenapsat a nepodělit se s váma.

Valhala

1. února 2014 v 21:17 | Mr. Sybil |  Verše
Pokaždé když slyším ten podivný hlas
už staletí si vyčítám, že nešel jsem včas
pokaždé a napořád vidím tvůj stín
již tisíce let prožívám podivnej splín

tvé oči krvavé mi hrůzu nahání
tvůj život nikdy nedostal uznání
v jediné minutě ti vyhasl život
já v hlavě slyším těch koní dusot

to Jediné místo, které si neznala
je místo podivné řečené Valhala
nyní jej poznáš za to se zaručím
teď mi přec odpust chvíli se odmlčím

Místo vyvolené valhala
dlouho si dlouho váhala

Tajemná žena v MHD

19. ledna 2014 v 11:09 | Mr. Sybil |  Dle skutečné události
Přidávám sem článek, který je též dle skutečné události, o kterém padla zmínka v Paranormálních jevech podle Sybila. Tento článek jsem napsal v roce 2012 na starém blogu a přikládám ho sem proto, abych vystvětlil o co šlo.

Předem než začnu psát, dovolte mi pár slov. Následující příběh je sice pravdivý, ale možná tomu sami nebudete věřit. Já tomu nejdříve také nechtěl věřit. Jenže se to stalo. V tu chvíli jsem si skutečně připadal jako v nějakém béčkovém hororu. Jenže nešlo o smyšlený horor, byl jsem opravdu tam a věci kolem mě se děly. Takže věřte nebo nevěřte, nechám to na vás.
Byl klasický deštivý den, kolem šesté hodiny ráno, a vanul opravdu nepříjemný vítr. ,,Už aby tu byla ta spropadená městská!" říkal jsem si v duchu odhazujíc nedopalek od cigarety. Řidič měl poměrně velké zpoždění. Nesnáším čekání a tak jsem se už opravdu modlil, aby přijel. Konečně tu byl. Nastoupil jsem, kartou zaplatil jízdu a šel si sednout. Kromě mě bylo v autobuse dalších pár lidí. Po pár zastávkách většina lidí vystoupila a zůstal jsem tam jen já. Ale, nebyl jsem tam tak docela sám. V odraze skla, které bylo přede mnou jsem uviděl opravdu podivnou ženu. Ohlédl jsem se za sebe, zda žena sedí tam ale neseděla. Podíval jsem se tedy před sebe ale žena tam také nebyla. Opět jsem se zahleděl do skla a tu zvláštní a nyní i opravdu děsivou ženu znovu zpatřil. Žena se na mě upřeně zahleděla a mě přeběhl opravdu dosti nepříjrmný mráz po zádech. Té ženě mohlo být něco mezi čtyřiceti pěti a padesáti lety. Po celou dobu jsem byl v autobuse jen já a ONA. Následovaly ještě tři zastávky k Intersparu kde jsem měl vystupovat. Autobus se zastavil na zastávce ale dveře se neotevřely. Ovšem z ničeho nic zhasla v autobuse všechna světla. Bylo slyšet jen skřípění motoru a nadávky řidiče. Po pár vteřinách světlo naskočilo a žena byla pryč. Když jsme se rozjížděli, zmateně jsem se podíval z okna na druhé straně, tedy u silnice a v té chvíli se mi zastavil dech. Na silnici tam v mlze stála ONA záhadná žena.

CO SI O TOM MYSLÍTE VY? MYSLÍTE ŽE TO BYL DUCH? NAPŘÍKLAD DUCH ŽENY KTERÁ ZEMŘELA V MHD A STÁLE NENAŠLA KLIDU? OPRAVDU DUCHOVÉ EXISTUJÍ, A JSOU STÁLE MEZI NÁMI A JSPU TO LIDÉ KTERÉ VIDÍME NA ULICI A NEPŘIPADAJÍ NÁM NIČÍM TAK MOC DIVNÍ? JE DOSTI MOŽNÉ, ŽE SI JICH VŠIMNEME JEN MÁLO KDY.

Paranormální jevy pokračování

18. ledna 2014 v 9:22 | Mr. Sybil |  Dle skutečné události
Příběh je dle skutečnosti proto si prosím přečti něco o těchto příbězích http://explozepribehu.blog.cz/1401/pribehy-dle-skutecne-udalosti

,,Co se to tu do prdele děje?" Vyjekla Jitka. Ty kroky u krbu jsme slyšeli stále a mezi tím kolem nás poletoval ten vánek, který se později změnil v bílošedou mlhvinu, která kolem nás velmi rychle proletěla a na chvíli se vše uklidnilo. Přestala tam být zima a už jsme nic neslyšeli. Rozhodli jsme se, že pustíme nějakou písničku, kterou měl rád můj taťka a tak jsme zvolili píseň jeho srdci nejbližší. Stačilo prvních pár taktů a duch byl opět mezi námi.

Paranormální jevy podle Sybila

5. ledna 2014 v 21:27 | Mr. Sybil |  Dle skutečné události
Príběh je podle skutečné události. Přečti si prosím těchto pár slov o těchto příbězích. http://explozepribehu.blog.cz/1401/pribehy-dle-skutecne-udalosti

Možná to bude znít neuvěřitelně, ale možná nejsem jediný, komu se to stalo. Stalo se vám někdy, že jste viděli ducha někoho blízkého? Mě ano. Budu vám tedy vyprávět, co že se to vlastně stalo.
Bylo pár dní před vánoci, a tak jsme se sešli s celou partou v rockáči, aby jsme dali pár piv, panáků a aby jsme pořešili vše, co se v poslední době událo. Byl jsem tam já, Jirka, Katka, Míša a Petr. Za barem byla ten den Jitka. Probrali jsme všechno. Od vztahů, vydařených i nevydařených až po smrt našich blízkých. 11. prosince mi zemřel táta, a ten rok nám zemřelo i několik společných kamarádů. Trošku jsme se sekli a hodiny najednou ukazovaly 3 hodiny a 25 minut ráno. Kamarádi se rozprchli a já se ještě nabýdl Jitce, že jí pomůžu dát rockáč trochu dohromady. To znamenalo zamést, utřít stoly a tak podobně. Všechno jsme poklidili a domluvili se, že dáme ještě panáka a kus řeči na baru. Zhasli jsme světla a nechali svítit jen na baru.

Příběhy dle skutečné události

4. ledna 2014 v 13:24 | Mr. Sybil |  Pár slov k příběhům
Dnes jsem se rozhodl, že napíšu příběh, který se opravdu stal, a tak bych k těmto příběhům napsat nejprve pár slov. Odkaz na tento článek, najdete v každém článku s příběhem dle skutečné událostí.

Jména postav, společností či míst jsou pozměněna

Děj se ovšem nemění a je založen na pravdivé příhodě autora, či jiných osob

Proč měním jména: Je to z toho důvodu, žey se s nikým nekonzultuji, zda- li moho příběh zveřejnit a tak raději měním jména, abych se vyhnul tomu, že zveřejnění příběhu někoho poškodilo a tak podobně.



Kam dál