Únor 2014

Co nedává smysl

23. února 2014 v 16:40 | Mr. Sybil |  Téma týdne
Tak tu máme další téma týdne které zní: ,,Co (ne)dává smysl." Rozhodl jsem se tedy po delší době na toto téma reagovat a toto je můj článek.
Lidé dneska furt někam spěchají... Každý vás dnes pokud možno předběhne ve frontě u kasy, když čekáte na autobus, v čekárnách u lékařů je toto také na denním pořádku. Když se např. zastavíte na ulici, aby jste si zapli rozepnutý poklopec a pokud právě teď nestojíte na liduprázdné ulici, naprosto automaticky se stává to, že do vás spěchající kolemjdoucí narazí a slova typu: debil, kokot, čurák, kunda, hovado, blbec atd. atd., si ve válné většině případů, do vás narážející kolemjdoucí obvykle neodpustí. Vy se můžete sice ohradit např. větou: ,,Co prosím?" ale je vám to jaksi úplně k ... ničemu.. Pán či paní Narážečovi totiž strašně pospíchá. A to je největší problém dnešní doby. Spěch, následující nasranost, a zbytečné konflikty. Myslíte, že to má cenu takhle hrozně pospíchat a všechno urychlovat? Copak vám toto tempo ještě nestačí? Lidi, proberte se! Nejvíce konfliktů vzniká právě z dnešní uspěchanosti. Jak jsem již zmínil, lidé pospíchají a když nestíhají, tím pádem mají stres a následně dostanou vztek. Vy se jim připletete do cesty, něco utrousíte a najednou se probudíte se zdrátovanou čelistí v nejbližší nemocnici. A já se znovu ptám! Má to smysl? Možná to berete tak, že jsem od témata odbočil, ale myslím si, že jsem tímto zdělil něco, co jsem v sobě už nějakou dobu nosil.

Mr. Sybil

Paranormal activity pokračují..

8. února 2014 v 16:04 | Mr. Sybil |  Dle skutečné události
Je tu další příběh, který mi nejspíš nebudete příliš věřit, ale včera jsem jej prožil a musím se z toho nějak vypsat. Nejprve jsem duchy jen viděl a slyšel je dělat rámus ale včera to bylo jiné.

Příběh opět začíná v Rockáči. Sedíme s Jitkou a ostatními přáteli na baru a pomalu se rozcházíme. Při mém štěstí jsem nejdelší trasu šel samosebou jen já. Jak už to tak bývá. Svou trasu jsem popisoval v minulé části, ale mile rád vám jí popíšu znova. Vypadl jsem z rockáče, přeběhl silnici a vydal se dlouhým kopcem až nahoru do města. V ten moment mi opět začalo být podivno. Byla mi zase ta divná zima, pálila mě žáha a začalo mi pískat v uších. Pískání v uších se u mě objěvilo asi před třemi týdny a celou dobu jsem myslel, že se jedná o Tinitus, ale zjistil jsem, že to pískání má co dočinění s mrtvými. Vedle kopce je takové malé údolí, kde rostou stromy, které obrůstají listy. Toto byla asi nejhorší chvíle mého života. Na jednom ze stromů z ničeho nic vysel oběšenec. Můj výkřik do tmy musel být slyšet až na nedalekém náměstí. Pískání se zhoršilo a já najednou uslyšel poddivný hlas. Takové spíše šeptání ale hlasité. Hlas mi říkal: ,,Neboj, nechceme ti ublížit. Nikdo z nás ti neublíží." Trochu jsem se vzpamatoval, srdce mi bušelo jako o závod ale přeci jsen jsem vykoktal: ,,A kdo jste? A co po mě chcete? Co mělo posledně znamenat to tahání za vlasy?" Oběšenec mi odvětil: ,,Chceme jen najít klidu. Jsme tu už hrose zně dlouho. Za vlasy jsem tě chytil já ale nyblo v tom nic zlého, jen prosté a zufalé volání o pomoc. Chvíli jsem se s ním bavil a zjistil jsem, že už nemám ani strach. Dozvěděl jsem se, že duch jmenoval Jozef a že se oběsil z nešťastné lásky v roce 1850. Bylo mu necelých třicet let. Duch se se mnou rozlučil tím, že prostě zmizel a já pokračoval ve své cestě s mnohem lepším pocitem, než jsem měl před tím. Ovšem, netrvalo dlouho a viděl jsem dalšího zemřelého. Tentokrát to byl ten duch, který se proti mě posledně rozeběhnul a já myslel, že mi chce podkopnout nohy. Zmílil jsem se. Přes silnici jsem viděl utíkat chlapce za balónem a zaslechl jsem kočár tažený koňmi, ale neviděl jsem ho. Slyšel jsem jen, jak chlapec křičí a pak hjo zahlédl na silnici ležet mrtvého. Najednou se ozvalo: ,,Jsem moc smutnej, rodiče nevědí že jsem tady." ,,A kdo jsi?" zazněla má otázka. ,,Jmenuju se Ambrož, a srazil mě tu kočár s koňmi. Splašili se a kočího shodili z kočáru." ,,Pane bože!" Povzdechl jsem si a zapálil si cigaretu. ,,Jsi jedinej za padesát let, s kým tady mluvím." ,,Hele támhle je maminka!" řekl Ambrož. Podíval jsem se na vrochlo starého domu a uviděl ženu, jak se zváhla dopředu a skočila. Ambrož mi na to řekl: ,,když se maminka dozvěděla, že jsem zemřelm tak skočila ze střechy aby mohla být se mnou a nikdy jsme se neviděli." Nedalo mi to a zeptal jsem se: ,,Ambroži, a nevídáš se s Jozefem? Oběsil se tady v kopci na stromě a já s ním mluvil. ,,Ano, vídám. Ale nemám ho rád, mám z něho strach." ,,Aha. to jsem netušil. Ambroži a je tu v uicích více duchů?" Zěptal jsem se. ,,Ano je, ale musíš je najít sám." Odpověděl mi malý Ambrož. "Budu muset jít, dma mě čekají." řekl jsme tomu chlapci. ,,A přijdeš za mnou ještě nekdy?" zeptal se mě poněkud teskně. ,,Neboj, přijdu, chodím tudy skoro každý den, ale ne vždy vás tu cítím." ,,Tak jo. tak ahoj" rozloučil se se mnou malý hoch. Z tohoto rozhovoru jsem měl podivný pocit. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Teď mi už zbývalo jen potkat u samoobsluhy toho divného chlapíka černýma očima. Pomalu jsem docházel k samoobsluze, ale nikoho jsem neviděl. Říkal jsem si, nejspíš dneska ne. Ale přicházel jsem ke kostelu a najednou vidím chlapíka, jak stojí opřený o kostel a kouří. Přidal jsem do kroku a viděl jsem, že tam čeká na mě. usmíval se a vychutnával si cigaretu. ,,hihi Vítej!" řekl s úsměvem. ,,Čau. Tak co mi na to všechno povíš?" Ušklíbl se a začal mluvit: ,, Tak se mi zdá, že už začínáš svým duchům rozumět. Měl by sis toho vážit, je to dar ale taky bys měl vzít na vědomí, že bys jim měl pomoc." ,,Ale jak?" zeptal jsem se. ,,Na to musíš taky přijít sám." odvětil mi a stále se usmíval. ,,Cigaretu, můj příteli?" nabídl mi cigaretu z úhledné tabatěrky. Vzal jsem si jí, dal do úst a bylo mi ještě připáleno. ,,Díky" řekl jsem. Pokynul ve smyslu, jako že není za co. Dal jsem si pár šluků a zeptal jsem se: ,,A kdo jsi ty? jsi taky duch, nebo jsi něco víc?" Usmál se a řekl mi: ,,Na to přijdeš taky sám, jednou... Já ti to povědět nemůžu, ale nebude trvat dlouho a dozvíš se všechno. Jseš chytrej kluk, na všechno si zatíám přišel sám a na vše ostatní taky přijdeš. Ber mě tak, že ti můžu pomoci pochopit něco, cos uplně nepochopil. Ale teď už jdi, promluvíme si o všem někdy jindy. Teď musím ještě něco zařídit. Měj se příteli.." Podal mi ruku, já mu odpověděl a odešel jsem. Otočil jsem se asi za pět vteřin a už tam nestál. když jsem se zase otáčel zpět, zahlédl jsem stát dívku za zábradlím balkónu a až teprve když jsem se přiblížil, zjistil jsem že je to Katka, ta která se mnou posledně seděla v rockáči. ,,katkooo! ne!!!" Pak skočila, ale při skoku se rozplynula.
Co tu mělo kurva být? Co to mělo znamenat? To je další věc, kterou musím pochopit a doufám, že to nejsou předtuchy sebevražd to bych opravdu nerad. Někdy se mi zdá, že už začínám cvokatět, ale až na ty duchy a vidiny si připadám docela normální. Narazil jsem na komunitu lidí, která řeší podobné věci jako já. Říjají mi, že není dobře že o tom píšu, ale znáte mě, mě to prostě nedá o tom nenapsat a nepodělit se s váma.

Valhala

1. února 2014 v 21:17 | Mr. Sybil |  Verše
Pokaždé když slyším ten podivný hlas
už staletí si vyčítám, že nešel jsem včas
pokaždé a napořád vidím tvůj stín
již tisíce let prožívám podivnej splín

tvé oči krvavé mi hrůzu nahání
tvůj život nikdy nedostal uznání
v jediné minutě ti vyhasl život
já v hlavě slyším těch koní dusot

to Jediné místo, které si neznala
je místo podivné řečené Valhala
nyní jej poznáš za to se zaručím
teď mi přec odpust chvíli se odmlčím

Místo vyvolené valhala
dlouho si dlouho váhala